Děti nejsou psi (a naopak)
Zkusme takový malý kvíz. Máme tady dvě sady výchovných zásad. Která je pro děti a která pro psy?
Potřebuje jasně stanovené hranice
Od útlého věku se musí intenzivně socializovat
Ví, kde je jeho místo a že se svět netočí jen kolem něho
Potřebuje vůdčí osobnost, na kterou se může spolehnout
Potřebuje láskyplnou péči respektující jeho potřeby
Fungování rodiny se mu do značné míry přizpůsobí
Potřebuje dostatečný prostor pro své záliby
Je třeba respektovat, co má a nemá rád a zbytečně na něj netlačit
Momentálně je to poprvé, co vychovávám zároveň psa i děti. Psy jsem měla dřív a dost mi to pomohlo. Nebo mi možná pomohla moje záliba v zoologii a antropologii a na děti jsem koukala prostě jako na mláďata, která mám za úkol vypravit do života. Výchova mě pak zaměstanala na mnoho dalších let a až teď mám zase zpátky prostor věnovat se mláděti jiného než lidského druhu. A nestačím se divit.
Snažíte-li se totiž vychovat psa v souladu s jeho přirozenými potřebami, začne se vám nepříjemně vkrádat na mysl, že někde něco nesedí. Vy jste vůdce smečky. Vy určujete, co se děje, kdy a jak. Vy stanovujete pravidla a hranice. A musíte být důslední a vyžadovat jejich dodržování. Jinak prostě vychováte neurotického a labilního psa, který neposlouchá nebo má spoustu jiných špatných návyků.
Jenže - nedočteme se přesně tohle ve spoustě výchovných příruček? Necpou nám to babičky a tchýně a učitelky ve školce nebo sousedka? Mám teda dítě vychovávat stejně jako psa?
Možná bych mohla, ale ono to má ještě jeden aspekt. Spousta psů je vychovávaných přesně v duchu té druhé sady zásad. Hlavně lásku. Poňuňat a opečovat. Nehlaď ho, když žere, to on nemá rád. Jeden pán mi se smíchem sdělil, že nedokáže říct, jestli jeho jezevčík vyjede na mého psa, protože právě on šéfuje celé rodině a jednou kousl i jeho. A byl na to vlastně pyšný. Já viděla, že mému psovi nic nehrozí, protože jezevčík měl potřebu pacifikovat pouze vlastní smečku, ale trochu mě překvapilo, že je někdo pyšný na to, že si jeho pes myslí, že je slaboch a idiot. Dobře, toho idiota si možná přidávám já, ale jezevčíci jsou chytří, takže to daleko od pravdy nebude.
Nějakou dobu jsem pak trávila čas pozorováním a "sběrem dat", abych mohla zodpovědně prohlásit - ano, máme perfektně zmáknuté výchovné zásady pro psy a děti, akorát je používáme úplně obráceně. Výsledkem pak jsou mraky neposlušných a hysterických čoklů a spousta problémových nebo frustrovaných dětí. Psovi je ve skutečnosti dost jedno, jak moc ho zbožňujete a že je pro vás celý svět a dítě vůbec nepotřebuje pevně stanovené hranice a vědět, kdo je v rodině šéf.
Co ale platí naprosto shodně v obou případech, je to, že chová-li se naše dítě nebo pes tak, že je nám to nepříjemné, je to náš problém. Malé děti nebo psi nedělají nic "špatně". A už vůbec ne schválně špatně - pes vůbec nikdy a dítě maximálně jako volání o pomoc nebo pozornost, protože nic jiného nezafungovalo. A v podstatě není nic, co by u dětí nešlo vyřešit pomocí lásky a respektu a u psa posílením vašeho vůdčího postavení a důsledností. Ale je opravdu problém, když se to nedopatřením zamění.