Mluvte s nimi

Slyším to a čtu pořád dokola. Co všechno děti dělají a rodičům se to nelíbí. Vztekají se. Neuklízejí. Odmlouvají. Lžou. Nadávají a mluví sprostě. Čumí na strašný kraviny na jůtůbu a ťikťoku. Vyvádějí, když mají vypnout komp. A spoustu dalších hrůz, určitě něco taky najdete.

Jasně, že se to nám - rodičům - nelíbí. Nikdo nemá rád, když mu někdo lže nebo ho nerespektuje. Každý máme věci, u kterých protočíme oči a nepřejeme si, aby naše děti byť jen napadly. Chceme doma ovzduší důvěry a klid a harmonii. Chceme, aby věci byly podle nás, protože k tomu máme dobré důvody.

A víte co? Ta děcka to mají úplně stejně. Chtějí úplně to samé - doma klid a pohodu, aby někoho zajímalo, co potřebují, aby je nikdo neprudil s věcmi, co nejsou důležité a chtějí, aby na rodinu bylo spolehnutí. A to je super, ne? Vědět, že chcete všichni to samý. 

Proč to teda děti tak často sabotují, ptáte se? Jenže oni to nesabotují, to je ten problém. Jen mají občas jinou představu. Třeba o tom, jak vypadá uklizený pokoj. Co je a co není důležité. Jak vypadá důvěra nebo co je "moc dlouho", když jde o počítač. Takže pokud s nimi nechcete pořád jen bojovat, musíte se napřed pokusit zjistit, jak ty jejich představy vypadají. Což jde úplně snadno - prostě se o tom bavíte. Úplně normální rozhovor, třeba jako

• Včera jsi mi řekl, že jsi zalil kytky a nebyla to pravda.

• Hm a co jako?

• Nic jako, ale nemám ráda, když mi někdo něco slíbí a pak to neudělá. Proč jsi je nezalil?

• Jsem to prostě nestihl.

• A proč jsi ale lhal.

• No protože bys vyšilovala, že jsem je nezalil.

• Copak vyšiluju, když nezaliješ kytky?

• Ale jasně, že vyšiluješ, teď třeba taky.

• Nevyšiluju, žes nezalil kytky, vyšiluju, protožes mi lhal. Chceš říct, že kdybych nevyšilovala, tak bys mi to mohl normálně říct a nelhat?

• Jasně, ale musel bych vědět, že mi nezačneš hned nadávat. Nesnáším, když na mě mluvíš tím svým hlasem.

• Jakým zas hlasem, prosím tě?

• Takovým tím, že mi napůl nadáváš a napůl mi to vyčítáš, jako by měl skončit svět a přitom jde o nějakou strašnou blbost.

• To přece nedělám.

• Děláš to furt a je to děsný. Připadám si pak jako nejhorší člověk na zemi.

• To je mi ale líto, to jsem si vůbec neuvědomila, že to zní takhle. Tohle taky nechci, aby se dělo. Co bys teda chtěl, abych v takové situaci udělala?

• Prostě byla v pohodě a třeba uznala, že jsem neměl čas. Nebo jsem prostě zapomněl. Taky zapomínáš věci a nikdo nevyšiluje.

• A to by stačilo? A pak bys je zalil?

• Jasně, že zalil, ale třeba až trochu později, než jsi zrovna chtěla.

A tak dále a podobně. Samozřejmě to bude jiné s tříleťákem a jiné s teenagerem. Ale princip je pořád stejný. Prostě s nimi mluvte, zeptejte se, co je špatně, řekněte, co se vám nelíbí, co vás mrzí a co vás štve a poproste je, ať vám pomůžou najít řešení. Vsaďte se, že spolu vymyslíte daleko lepší věci, než byste vymysleli sami nebo s lidma na fejsbuku.