Nové cesty ve vzdělávání
Že je naše školství v krizi, modří vědí už nějakou chvíli. Koronakrize to teď nevybíravě a místy brutálně ukázala všem. Oblíbený argument, že to "je o lidech" se najednou jeví nikoliv jako podpora systému, ale jako jeho největší slabina. Ten, kdo má "dobré lidi", ať už učitele nebo rodiče (ideálně obojí), to má fajn a asi to přežije bez větší újmy. Ostatní to mají prostě dost blbé.
Jenže v systému, který se tváří, že zaručuje rovný přístup ke vzdělávání, by to neměl mít nikdo "blbé" a už vůbec ne většina dětí. Protože tady se už nebavíme jen o dětech z vyloučených lokalit, jejichž rodiče dělí čas mezi automaty a pervitin - ty propadly sítem jako první hned a systém nezajímaly (jako ho ostatně ve skutečnosti nezajímaly nikdy). Ani se nebavíme o tom, že si na Pepíčka zasedla matikářka. Bavíme se o dětech, jejichž rodiče dělí čas mezi zoufalou záchranu živobytí a starost, jak sladit distanční výuku tří dětí na dvou počítačích nebo v jednom pokojíčku. Bavíme se o učitelích, co jsou schopni šikanovat celé třídy a sázet pětky z virtuální výtvarky nebo tělocviku. Bavíme se o spoustě dětí a rodin, jejichž život se najednou obrátil vzhůru nohama a škola jen k tomu všemu přidává další traumata. I kdyby jen tím, že některým dětem prostě nebude distanční výuka v této podobě vyhovovat nikdy, protože jsou založené prakticky a potřebují něco fakticky dělat a ne sedět pasivně u počítače.
Španělskou inkvizici ani korona krizi nikdo nečeká. Přicházejí nečekaně a kdo není připraven, je nepříjemně překvapen. Cesta z krize ale nikdy nespočívá ve lpění na status quo, ostatně krize je vždy šancí ukázat, je-li status quo opravdu stále funkční nebo se už dávno přežil. Jak jsme na tom ve školství, je už nějakou chvíli zřejmé. A stejně tak je zřejmé, že nepomohou kosmetické změny a výměna pár lidí, případně státem vybraný systém distanční výuky (bože, chraň). Ale přichází čas na otázky, co že se nám to v té krizi vlastně ukazuje...
Stávající paradigma (nejen) ve vzdělávání je založené na dualitě. Žák - učitel, škola - život, učení - hra, správné řešení - chyba, dítě - dospělý, úspěch - neúspěch... Určitě najdete v kontextu vzdělávání další protipóly. Kde je problém? V tom, že tato dualita nás staví před falešné dilema, že si musíme vybrat jedno nebo druhé. A výběrem jednoho automaticky ruším nebo odmítám to druhé. Buď jsem v roli žáka nebo učitele. Buď si hraju nebo se učím. Klasickým produktem této duality je "Musíš chodit do školy a dobře se učit, abys byl chytrý a v životě úspěšný". A logický opak - když nebudeš chodit do školy, budeš hloupý loser.
Proč je takové dilema falešné? Čistě a jednoduše proto, že se ve skutečnosti nejedná o protiklady. Protiklady jsou třeba den - noc nebo život - smrt a ano, ty už se mohou (ale nemusejí vždy nutně, ale o tom jindy) vylučovat. Hra - učení nebo dítě - dospělý protiklady nejsou, respektive nejsou jimi ve své komplexnosti, ale můžeme je z nich udělat, pokud je redukujeme jen na určité konkrétní vlastnosti. Tedy pokud vezmu jako hlavní posuzovaný atribut fyzickou sílu, může být dítě protikladem dospělého. Postavit proti sobě učení a hru už chce trochu fištróna a tak si často vypomůžeme jiným falešným protikladem, třeba povinnost - zábava. Tím se dostaneme do situace, kdy akceptujeme jako fakt, že "učení probíhá převážně ve škole a není příliš zábavné, zajišťují ho dospělí, kteří mají správná řešení a děti, jakožto pasivní příjemci, se snaží neudělat chybu".
Pokud vám to doteď nepřišlo nijak zvlášť problematické, tak právě koronakrize ukázala, proč to je naopak problematické velmi. Zrušte jednu stranu a okamžitě upadnete do onoho opačného stavu. Tedy zavřené školy = žádné učení a hloupé děti. Navíc ještě žádní kamarádi, protože co do sociálních vazeb to máme (nebo děti mají) nastavené podobně. Zkusíme to tedy vyřešit distanční výukou, ale ouha, tady se nám zase naruší rovnováha mezi chytrý dospělý (učitel) - hloupé dítě (žák), protože učitel najednou moc neví, co s tím, je vyhozen z konceptu a to i v případě, že technologie zvládá. Najednou jsou oba na jedné lodi a měli by se společně! začít učit distančně vzdělávat, jenže to nejde, co by tomu řekli lidi, kdyby učitel řešil s žáky, jak je má vlastně učit. A aby toho nebylo málo, tak to, co bylo dříve hra a v podstatě nežádoucí rozptylující prvek, tedy počítač, je najednou téměř jediným prostředkem pro vzdělávání. Že takový chaos nevyhovuje absolutně nikomu, je zjevné a momentálně snadno fakticky ověřitelné.
Co to zkusit jinak? Bez falešných dilemat a bez dětí, co budou bez školy hloupé? Ne, nechci, aby se všechny děti učily doma (jak je mi často podsouváno), ani nechci zrušit školy. Ale ráda bych viděla vzdělávání vybřednout z této duality. A přesně to považuji za nové vzdělávací paradigma - vykročit od duality k jednotě. Překročit nebo chcete-li transcendovat polarity a tím překročením a sloučením vytvořit nový celek. Komu to zní složitě, může si představit slaný karamel. Tam taky sloučíte dva zdánlivé protiklady a vytvoříte něco, co má novou kvalitu. Obsahuje to oba póly, ale zároveň není ani jedním z nich. Je sladký nebo slaný? Tahle otázka přestane dávat smysl.
Jak by měla vypadat škola, která bude zároveň životem? Učení, které bude zároveň hrou a žák, který bude zároveň i učitelem? Jak může vypadat paradigma, které už nebude založené na dualitě, ale na jednotě? A co je vlastně tím "kouzelným proutkem", který by mohl zvládnout stvořit z tohoto chaosu něco tak skvělého jako je slaný karamel?
Bude to znít banálně, ale tím kouzlem je důvěra. Přihoďte do všech těch dualit a falešných dilemat špetku důvěry a dostanete něco úplně nového. Jak by to mohlo vypadat?
Otevřené vztahy
Nikdo nefunguje v prostředí, kde se cítí špatně, ohrožován a ve stresu. To, že se dětem ve škole líbí, těší se tam a mají mezi sebou hezké vztahy, nemůže být benefitem pár vybraných zařízení, ale prostě základem, bez kterého nepůjde nic postavit. Ale dnešní děti jsou hrozné, jsou to spratci, nic jim není svaté a ničeho si neváží. Stačí jeden grázl a celý kolektiv se vám rozloží. Určitě jste to také slyšeli (nebo si to dokonce myslíte). Ve starém - dualistickém - paradigmatu to tak je. Máme dítě versus dospělý, autorita versus plebs, žádoucí versus odmítané chování. Co s tím udělá trocha důvěry?
Pokud vyměníte strach ze ztráty kontroly za důvěru, nahlédnete, že každé chování, i to "špatné", je motivováno nějakou potřebou. V kontextu momentálních potřeb dané osoby je pak perfektně logické, dává smysl a dotyčný jedná, jak nejlíp v dané situaci dovede, aby svoji situaci vyřešil. Ano, možná u toho něco rozbil nebo někoho praštil. Máme mu to schválit? To ne, ale ani odsoudit. Posuzování nás vrací zpátky, zase jedeme v modu správně - špatně. Použijte důvěru a dostanete se k porozumění. Porozumět chování a potřebám druhého, porozumět svým vlastním potřebám a hranicím, porozumět bez ohledu na to, jak velký, malý, tlustý nebo tenký je ten proti nám... Důvěra otevírá srdce a tím otevírá vztahy, které se mohou začít rozvíjet beze strachu. A ne, nepodaří se to napoprvé. Někdy ani napotřetí nebo na podesáté. Je to kouzlo, vzpomínáte? A vzpomeňte si taky, jak dlouho musel Harry Potter trénovat takovou základní banalitu jako je Wingardium leviosa ;-)
Otevřené vzdělávání
Vzdělávání máme uzavřené do škatulek. Tady je matika, tady čeština, tady fyzika a bacha, aby se to nepomíchalo. Že to dává smysl? Ale ano, při specializovaném studiu rozhodně. Nějak ale nevím, proč by se měli specializovat děti na prvním stupni a vlastně ani na tom druhém. Proč si děti nemůžou v "češtině" číst a o čteném si povídat a místo toho rozebírají gramatické jevy? Jasně, máme strach, že se toho dost nenaučí. Už je tu zase - strach. Budou si místo učení hrát. (Co kdyby četly komix?!? Ustup, Satane!) Na něco se zapomene. (co když v té knize nebudou všechna vyjmenovaná slova?!) Nebudou se soustředit (jako by mluvnická cvičení byla nějaká mindfulness praktika).
A zase to kouzlo. Trocha důvěry v to, že děti toho vnímají ze světa daleko víc, než jim ve škole milostivě sdělíme. Že si z četby Batmana odnesou víc než to, že nějaký chlápek lítá jako netopýr. A taky v to, že často (dokonce většinou) vidí a vnímají víc než dospělí, protože u dětí nefunguje tak velké kognitivní zkreslení. Ještě neměly dost času se definitivně rozhodnout, že něco nechtějí vnímat. I dnešní běžné školy mají potenciál stát se vzdělávací laboratoří, kde budou děti vymýšlet pokusy, míchat páté přes deváté a zkoušet, co to udělá. Prvňáček vezme kousek fyziky (která je až pro druhý stupeň!), přihodí něco ze slabikáře a zalije to videem z youtube. Jestli jste viděli děti vyrábět sliz, tak je vám jasné, že to jde a že to bude skvělá zábava. A že ten sliz bude možná tak třeskutě vzdělávací, že by se nám o tom nikdy ani nesnilo.
Otevřené šance
Rovný přístup ke vzdělávání tady prý máme. Tak jestli pandemie odhalila nějakou obří blamáž, tak tuhle. Většina škol nemá ponětí, jak žijí jejich žáci, co řeší rodiny a v čem potřebují podporu. Jestli je otec láskyplný souputník při domácích úkolech nebo věčně opilý tyran se nemusí vůbec nikdy projevit, protože na třídní schůzky chodí maminka a dítě nemá viditelné modřiny. Ale ono se to projeví právě v tom (ne)rovném přístupu. Jak moc energie (a financí) rodina do vzdělávání dětí investuje, má na jejich výsledky obrovský vliv. A vždycky mělo, ale najednou jsou ty znevýhodněné děti úplně mimo a bez systémové podpory. A zase - nemusí to být jen extrémní případy, stačí matka samoživitelka se třemi dětmi a ne příliš nápomocným zbytkem rodiny. Nemusí nikdo nikoho mlátit ani zneužívat.
Jsou to právě tyhle děti, které nejvíc trpí rigidními hodnotícími kritérii jako je klasické známkování nebo jednotné přijímací zkoušky. Dítě s jakýmkoliv - fyzickým, mentálním, emocionálním - handicapem musí vyvíjet enormní úsilí, aby dosáhlo na to, co jeho opečovávanější nebo zdravější spolužáci zvládnou levou zadní a pak si jdou hrát s kámošema Minecraft. Tohle není rovný přístup, není to stejná startovní čára. Proč se bojíme dát stejné šance všem dětem a musíme definovat, kdo jsou ti "dobří"? Aby všichni mohli "zažít úspěch"? Ale prosím vás, jednička je číslo v žákovské (nebo už ani to ne, může být jen virtuální v Bakalářích nebo jinde), nic víc. Abychom viděli, kdo je "dobrý"? Jasně a ostatní jsou špatní, chápu. Abychom odměnili snahu? Snahu o co - zlepšit se nebo dostat jedničku? (řečnická otázka ;-) Aby se děti snažily - moje nejoblíbenější. Proč chtít, aby je to zajímalo, když můžou usilovat o číslo v notýsku. Aby vůbec něco dělaly. Takže prima, hodnocení je tedy alternativa trestu za nesplnění zadání.
A teď zase to kouzlo a ejhle - máme tu různé děti, které dělají různé věci s různými výsledky. Pepíček ve třetí třídě neumí psát, protože maminka je mentálně postižená, tatínek zmizel a babička se snaží, ale už jí není dvacet a děti jsou tři. Ale Pepíček neví, že to je strašná ostuda a patřil by do pomocné školy. On totiž každé ráno pomáhá školníkovi opravovat rozbité věci a začal hrát s klukama Minecraft a moc ho to baví. Ale kluci si tam do chatu něco píšou, už to umí skoro přečíst, ale neumí jim odpovědět. Ale klukům je to jedno, hrají s ním i tak, však v chatu se diamanty netěží. Jenže Pepíček si povídat chce a tak to bude zkoušet dál. Škoda, že mu nikdo neřekne, jaká je to hrůza, že to ještě neumí, určitě by ho to strašně motivovalo a šlo by to hned lépe (#sarcasm).
Důvěra v proces a ve správné načasování otevře šance i těm dětem, které přicházejí z velmi neutěšených podmínek. Takové děti nepotřebují ještě naložit v tom, jak moc jim něco nejde. Potřebují bezpečí, prostor a právě tu důvěru.
Nové paradigma nemusí být až tak nové. Stačí vzít stávající věci, jinak s nimi naložit, a tím něco nového vytvořit. Přestat rozdělovat a posuzovat a místo toho začít spojovat a oceňovat. Pustit strach a začít důvěřovat. A pak se dějí kouzla....